Mali ste radi na škole chémiu?

20. februára 2020 Vypnuté Od foto.sk

Nie? Nuž celkové povedomie o tejto životnej kategórii zodpovedá (ne)obľube predmetu „chémia“ na základných školách. Často počúvam, ako je tej ktorej potravine nejaké to Éčko a fuj , je to samá chémia. V podstate by nám, čo sme na hodinách dávali pozor, to mohlo byť jedno. Jedno to ale prestáva byť v okamihu, keď päťkár začína rozhodovať o existencii, či neexistecii niektorých predmetov denného života, a to ešte za všeobecného drukovania bežných občanov, päťkárov z chémie.
Čítam jeden blog istého blogera, ktorého nepoznám, ale z jeho myšlienkami natoľko súhlasím, že som si dovolil jeho myšlienky ukradnúť a pre dobro ľudstva uverejniť na foto.sk.

Autor: Petr Kubáč

Úchylné zacházení s plasty

28. srpna 2018 v 5:53 | Petr Nezanedbatelný důvod, proč zlato má v byznysu postavení, které má – tkví v jeho „nezničitelnosti„. Měkký snadno kujný žlutý kov ( téměř ) dokonale chemicky inertní, nerezavějcí nerozpustný běžnými kyselinami atd. Uchovává hodnotu navěky, a vždy lze přetavit v něco užitečnějšího. Znáte jiný materiál těchto vlastností ? Vzdělanci si pravděpodobně vzpomenou na ostatní „Ušlechtilé kovy“ : Ruthenium, Rhodium, Palladium, Osmium, Iridum Platina. Ale kdo z vás držel kousek takového kovu v ruce ? Osobně jsem léta leštil platinové drátky v kyslíkových elektrodách a to je všechno.
Musím odbočit – chcete vydělat majlant – kupte si zametací vůz a zametejte svinsvo kolem D1 a ostatních frekventovaných silnic. V tomto prachu bude ( z automobilobých katalyzátorů ) více „Platinových kovů“ než v přírodních ložiscích těchto kovů. Jenom až vás ekologisti + prokurátoři budou zavírat, protože podnikání mimo jejich mentální obzor považují za zločin – nezmiňujte prosím moje jméno.
Takže zpátky – dokonale inertní materiál, který jste drželi v ruce ? Sklo (?) se pomalu rozpouští v alkalických roztocích a rychle v taveninách hydroxidů. Ano máte pravdu dokonale inertní materiál je třeba polyethylén, polystyrén, polyethylén-tereftalát a další plasty. Pozoruhodné je, že vlastnost, která u zlata způsobuje orgasmus byznysmenů, u plastů způsobuje hysterické záchvaty ekologických aktivistů a jimi ovládané státní správy.
Představte si takový polystyrén – jelikož je ( téměř ) dokonale vodoodpudivý – prakticky nepodléhá rozkladu v životním prostředí. Pokud máte polystyrénový odpad v nějaké rozumné formě můžete za nízkých teplot jej přetavit a vylisovat do nového výrobku. Pokud je v „nerozumné formě“ znečištěný atd. Můžete jej pyrolyticky rozložit na původní styrén a z něj vyrobit výrobek v kvalitě nového „panenského“ plastu. Polyethylén – je také snadno roztavitelný a přepracovatelný, nedá se však tak snadno depolymerizovat, zato je, až na délku molekuly, chemicky identický s vosky, parafíny, živočišnými tuky. Pokud zajistíte dostatečnou teplotu spalování – produkuje jeho spalování méně toxických zplodin než řepková biopaliva. ATD. ATD.
Spolupráce eko-aktivistů s ropnými firmami a emiráty v oblasti ( jaderné ) energetiky je dostatečně známa. Pravděpodobně i v oblasti plastů vane vítr stejným směrem. Je totiž těžko pochopitelné, že ušlechtilý a z 95% již zpracovaný materiál jako je použitý plast je „odpad“ zatímco surová ropa která těch 95% operací, se všemi riziky pro životní prostředí má ještě před sebou je „surovina„. Když budu opravdu drzý : Pokud věříte, že lidmi produkovaný CO2 zahřívá ZeměKouli – nejsnazší způsob jak „dostat uhlík zpátky pod zem“ je zakopat na skládku plast. Např. 86% hmotnosti polyethylénu je uhlík. Kam se hrabe „biomasa“ která navíc ( anaerobním ) hnitím produkuje skleníkový methan a ( aerobním ) kvašením skleníkové CO2. Zmíněnou skládku plastů je třeba pečlivě geograficky zaměřit a potomkům předat souřadnice : „Zde jsme vám nechali surovinu neb jsme byli blbí, abychom ji využili sami a místo toho jsme pludnrovali ropná ložiska, a platili ropným režimům zahálku a zbraně, kterými nás zabíjeli“.
Takže místo do nekonečna použitelného ušlechtilého materiálu tady máme „nebezpečný odpad„. Jak vyřešíme „nebezepečný odpad„? Do polyethylénu mícháme škroby jako „plnivo„. Baktérie škroby sežerou a tenká síť polymeru je poté tak slabá, že se rozpadne na „mikroplasty“ které zamoří celý svět a ještě zvětší naši hystérii a snahu plasty úplně zakázat. Nebo ještě hůře – do plastů přidáme ultrafialové „senzitizéry„. Katalyzátory, které absorbují ultrafialové záření a jeho energií rozkládají příslušný plast. Při takovém rozkladu BEZ VÝJIMKY vznikají toxické meziprodukty. Hlavně že „taška igelitka sejde z očí a tím i z mysli“ ( hlupáků tvořících vládnoucí elitu ). Existují sice plasty dokonale biologicky odbouratelné, po kterých nezbude vůbec nic – jako polykaprolakton nebo kyselina poly-mléčná, ale ty jsou drahé a ZEJMÉNA – nejsou z ropy, tudíž jejich výrobou neplynou prachy na „správná konta„.
Jako všude, úpadek Západu je vidět i zde : Bosý Ind si koupí „tašku igelitku“ do které uloží svůj skromný majetek navěky. Bohatá nána si na „Fifth Avenue“ koupí za nekřesťanské prachy nějakou zbytečnost, kterou dostane v tašce, která se za rok rozpadne a zaneřádí ( a kontaminuje ) skříň i byt. Pod tlakem přírodovědně negramotných „ochránců přírody“ se vracíme k pytlíku z voskovaného pláténka jaký měla Babička Boženy Němcové, zatímco my se trávíme „rádoby odbouratelnými“ plasty, zatímco Indové a další vyrábějí megatuny zcela neodbouratelného plastu, aniž by na rozdíl od nás, měli byť NÁZNAK nějakého recyklačního systému !

Egologisti s doktorátem z „vědeckého feminismu“ znají jen souhrnný pojem „plast“ se kterým mají zkratkovitě spojeno „=zlo„. Státní správa by měla alespoň přihlédnout k názorům chemiků. Základní poučka je : „není polymer jako polymer„. Některé plasty jsou nezničitelné jako zlato, pokud je nezpazgříme falešnou „odbouratelností„, jiné mají špatnou pověst oprávněně. Příklad : veškeré plasty kde v molekule zůstávají dvojné vazby, nebo jiné reaktivní chemické skupiny – syntetický kaučuk, ABS, Polyurethany, PVC – to jsou plasty, které matička příroda napadá a ve snaze mikroorganismů se jimi nějak uživit vznikají toxické chemikálie, které vytékají ze skládek rádoby separovaného, ale ve skutečnosti NETŘÍDĚNÉHO plastového odpadu. Ani tady není situace neřešitelná. U všech plastů cestu jejich dekompozice a odpadní produkty alespoň tušíme, u běžných ji známe velice přesně. Navíc většina „ne zcela inertních“ plastů se dá chemicky přepracovat, depolymerizovat a znovu využít.
OK jak tedy vypadají „plasty dle Kubáče“ : používají se hojně a s chutí. Striktně se třídí nejenom „směsný“ ( a tudíž nebezpečný ) plast v popelnici, ale na třídíci lince se třídí až na jednotlivé chemické entity. Ty se recyklují chemicky jako zdroj cenných organických monomerů. Co zbyde – pokud je to inertní – bez výčitek svědomí se to zakope na skládku – k tomu určenou „jednodruhovou“ !! Ne jako dneska – mix všeho možného ještě s ne-plastovým komunálním odpadem. Polohu takových skládek musíme předat potomkům. Pokud zbyde plast, který není inertní ( takového materiálu už nebude mnoho ) tak se za vysokých teplot spálí nejlépe jako uhlíková vsádka některého vysokoteplotního procesu ( cementárny, hutě ). Po lesích se na „veřejně prospěšných pracích“ pohybují „sociální dávkaři“ a sbírají plasty ( jsou placení od kila ). Ve známých plastových“ oblastech světového oceánu jezdí ( robotické ) recyklační lodě a „těží suroviny„, abychom nemuseli kupovat tolik ropy od našich ( prohnilých ) přátel.
Jenom taková drobná poznámka na závěr – euro-úřednictvo každou euro-buzeraci odůvodňuje tím, že „Evropa musí jít světu příkladem„. Bylo by hezké, kdyby Evropa šla příkladem a ( třeba ) by předvedla jak depolymerizovaným odpadním plastem pohání spalovací motory, což je zcela v dosahu dnešní technologie. Fabriku tohoto typu by záhy obšlehli Číňani, od nich by „technologii“ koupila Brazílie, Indie atd. Zákazy „picích“ brček a samorozpadávací igelitky jsou také příklady pro celý svět – jak se mocní euro-blbci stávají směšnými i v negramotných slumech třetího světa, kde navíc vzniká a navěky zůstává převážná většina světového plastového odpadu.

Don`t copy text!